Asi už jsem stará na párty typu: kalíme do rána noc co noc... den co den... 14 dní v kuse.
Po těch pár dnech (asi 11), co jsem tu, si uvědomuji, že i když miluju tyhle lidi a ty děti, tak už jsem jinde. A možná si to dělám sama.
Bála jsem se, hodně jsem se bála a bojím se i teď a tiše odpočítávám dny a hodiny, kdy budu doma. Pozdní alergická reakce na bodnutí vosy prostě není legrace a i když jsem dělala do poslední chvíle hrdinku, tak jí nejsem. Zažila jsem chvíli, kdy jsem nemohla dýchat a mluvit, kdy jsem měla v křeči všechny svaly a kdy jsem byla odkázána na druhé, ale všechno jsem vnímala. Pocit, kdy nemůžete nic a jediné, co jde, je vypouštět slzy. Jen ty oči. A moc nima říct nejde. Snažila jsem se, ale nikdo mi nerozuměl. Celý svět se mi ztrácel a já s tím nemohla nic dělat.
Takhle už ne...
Žádné komentáře:
Okomentovat