Ať žijou blbci...

Ráno si jdu normálně do práce, jako každý den samozřejmě spěchám, mám vše nalinkované a načasované...
Procházím kolem pána, co si zapaluje a co se nestane? Foukne vítr a hořící popel mi vletí přímo do oka... Cestu do práce pravé oko probrečí. V práci už to tak hezky nevypadá, takže jdu k doktorce a ta mi oznámí, že mám propálený povrch oka. A tak ho mám zalepené a příjemné to není.
Zítra mě čeká kontrola a pokud by to bylo špatné, tak i výškrab popáleniny v oku... Tak mi držte palce, ať mě nechají být.
Snažila jsem se pracovat, ale rozkapat něco pipetou do jamek je pro mě horor, kapky jsou totiž všude, jen ne v jamce. Takže jsem doma a ležim a sama sobě si nadávám, jaká prkotina mě dokázala zkolit...
Na závěr malá rada pro kuřáky: pokud si chcete zapálit venku, NE proti větru!

Akce roku? Rozhodně 19.10.2007

Už asi měsíc jsme se všichni těšili na tuhle akci. Neřešili jsme co vzít, jak jet a s kým, to už bylo dávno daný :o)
Těšila jsem se jak malá holka, ale samozřejmě jsem byla i nervózní. Přeci jen se s lidma z tábora vidíme tak 3x do roka.
Cesta do Ústí n. O. byla dosti nepohodlná, nejen, že jsem za celý den snědla 1 housku, ale navíc jsem celou cestu (cca 2hod.) stála v uličce u wc, které se pořád otevíralo a velice "krásně" zapáchalo. Takže vidina toho, že bych si tam snědla alespoň kousek bagety byla v trapu.
Na nádraží mě vyzvedl "milenec" Músa a odvezl si mě domů ;o) Uvařil mi obídek (pozn. Tome, bylo to vynikající, příště chci ještě) a pak už šel sportovat a já na sraz s kamarádem.
Uběhla hodina a my se opět vraceli k Tomovi domů, kde jsme čekali na Voldu, Verču a Kubíska. Čekání jsme si samozřejmě zkrátili domácí pálenkou :o)
Když už všichni dorazili, jeli jsme na další "sťuk" na parkoviště kamsi do města, kde už na nás čekali Danča, Janička a Brudhy...
Táááák a můžem vyrazit směr chata.
Co se odehrávalo na chatě, je přísně tajné, takže můžu jenom říci, že to byla skvělá akce, úžasný lidičky, moře jídla, pití... všeho. A já jen doufám, že se zase co nejdřív sejdeme.
Jediné, co můžu prozradit je http://picasaweb.google.com/slunicko.moje/NejlepAkceRokuO02
A ještě něco bych chtěla říci: Díky všem zúčastněným za skvělou párty!

Konference v ÚVN

Je 20.9., 6:30 a mě probouzí budík! Takže, záchod, sprcha, vyfoukat vlasy, namalovat se, obléknout se a vyrazit... To, že nervozita stoupá a stoupá, říkat asi nemusím.
Vykročit pravou a jít.... cesta do Vojenské nemocnice utíká. Čemu se divím, když pořád myslím na to, že mou přednášku si vyslechne nejen 150 Dr., MUDr., JUDr.,PUDR atd., atd. ... Ale i můj šéf a naše doktorka a mé kolegyně!
Proplétám se nemocnicí, až dorazím na místo. Zaregistruji se, předám svoji přednášku na flash kartě a pokračuji do přednášejícího sálu, kde si najdu s kolegyní místo k sezení. Na řadu jdu až šestá, takže mě ještě čeká stoupání nervozity. Ale ne na dlouho, i když přednášky přede mnou trvají minimálně 30 minut a všichni v sále už spí. Tak a je to tady, slyším svoje jméno a ani nevnímám, jak jdu ze schodů k mikrofonu. JE TO TADY! ,,Dobrý den, ráda bych vás trochu blíže seznámila..."
Je to za mnou, zvládla jsem to za 5 minut a úspěch? Velký, největší ze všech. Celá rozklepaná se z toho probouzím.... Hurááááááá, mám to za sebou, mám 15 kreditů a pokoj na 5 let. A ještě jsem skvělá :o)
Člověk by se neměl chválit, ale tohle potěší a kdo alespoň jednou nepřednášel pře lidmi, tak neví, o čem mluvím... Samozřejmě, nejde to srovnávat se zkouškou a tak, ale je to... krásný pocit, když to má člověk za sebou...