Větší debil než jsem já asi neexistuje. Každý, kdo mě trochu zná, ví, že má práce je můj největší koníček. Prostě mě baví, hrozně moc. Když mi dávají úkoly, připadám si jak v sedmém nebi, hraju si na strašně důležitou, nestíhám to, jsem ve stresu a to mě strašně baví. Adrenalin stoupá a tak :o)
Je to asi rok, co jsem dostala na starost jednu z funkcí. Jsem ráda, protože si říkám, že by mi to nedali, kdyby ve mně a mou „akčnost“ trochu nevěřili. Ovšem poslední dobou mě tak trochu podrážej.
Makám v práci na 200 %, domu se vracím unavená, ale spokojená, že jsem všechno zvládla.
A včera? Bylo mi řečeno, že v lednu jsem v práci dlouho nebyla, že svou funkci zanedbávám a nezvládám ji. Tak jsem nad tím přemýšlela. V práci jsem nebyla pouze 3 dny, protože jsem měla chřipku. Jinak jsem tam byla od nevidim do nevidim. Svou funkci dělám, jak nejlépe to jde a všichni ostatní mě podpořili, při tak „úžasném“ nařknutí.
A dnes? Dnes jsem zjistila, že mě nařkli neprávem, tak jsem to šla řešit, ale to už je samozřejmě zapomenutá věc. Něco, co se řešilo včera je už nezajímá.
Báječný, poprvé zjišťuji, že ačkoliv svou práci miluju, tak už nemůžu makat na 200 %, ale jako ostatní pouze na 100, abych nevyčnívala a lidi si nemysleli, že já všechno udělám a zařídím.
Nejvíc mě mrzí to, že člověka, který mě nařknul, si strašně moc vážím a nečekala bych to od něj. A taky to, že ví, že udělal chybu, ale neomluví se. Pošpinil mě před všemi kolegy, ale už se neomluví… Takže teď jsem v práci jako největší idiot, který nezvládá své funkce…
